Do Pohoří

Má první návštěva bývalého městečka Pohoří, které se na mapách nachází s přídomkem „na Šumavě“, se uskutečnila v létě roku 1996. I přes to, že ji ode dneška dělí již 25 let, stále zůstává vzpomínkou silnou a asi i stěží zapomenutelnou. Věž i loď kostela Panny Marie Dobré rady tehdy ještě stály. Snad bych ve svém archivu i našel snímek, který jsem pořídil od návrší v lukách nad obcí (směrem na Stříbrné hutě). Pohoří bylo pusté a zarostlé. Působilo jako zakletý a zarostlý zámek z některé pohádky. Trůnilo o samotě, spící, nad krajem, nad zarostlými podmáčenými rašelinnými loukami.  Na konci silničky táhnoucí se z vnitrozemí přes Pohoří ke státní hranici ještě stály montované buňky obývané pohraničníky. Snad jediná, nebo jedna z mála budov, které přežily odsun původního obyvatelstva i poválečných dosídlenců a pak více než čtyřicet let nadvlády vojáků a příslušníků Pohraniční stráže, byla budova stojící hned na začátku Pohoří, šikmo přes silnici, naproti hřbitovu. Ten dům, sice předělaný a dostavěný, stojí dodnes. Z celé obce zbývaly jinak jen nevysoké hromady kamenní mezi vzrostlými stromy, a tak dávaly tušit, kde bývala podél silnice rozeseta stavení. Mocný zážitek umocňovalo červencové vlhké dusno po intenzívních deštích. Louky byly zarostlé sytě zelenou, hustou travou. Cestou dolů jsme se zastavili u Pohořského rybníka, bývalé klauzy pro plavení dřeva. Bylo to asi poprvé, kdy jsem se koupal v “čisté špinavé” vodě – byla zbarvena do hnědo-jantarové barvy díky vysokému podílu huminových kyselin. Nádrž je napájena přítoky z podmáčených rašelinných luk. Čisté, písečné břehy, nikde nikdo. Jen ptáci a lesy kolem. Doba popularity tohoto lesního kouta měla teprve přijít.

Se vstupem do Schengenu zmizela buňka pohraničníků a postupně začaly přibývat nová stavení. Jen domy vypadají trochu jeden jako druhý. O kostel se konečně začíná někdo zajímat a jsou viditelné první opravy a záchranné práce. Vydáváme se po staré cestě z Pohoří k Paulině. Všude je vlhko a chlad táhne od potoka. Táhlým svahem pozvolna stoupáme k Zeravu a Božím mukám. Jsme pod Paulinou. Výklenky v kapličce zdobí podmalby na skle. Stoupání na Kamenec, dolů na hranici a pak podél ní až k Trojmezníku, zcela skrytého v tichém lesním koutě. Jen potůček tiše bublá, jakoby harmonizoval všechna ta příkoří, která se tu přes lesy přehnala. Kdo ví, co ještě zažijí a snad i přežijí, neboť se nové svážnice pro těžbu „kalamitního dřeva“ zakously až sem, k hranici. Rakouský Stadlberg působí pak jako zjevení z jiného světa. Obhospodařované statky a stavení, jiná krajina, přitom stejný kraj. Takhle to kdysi vypadalo i na té druhé straně tam, kde dnes leží rozvalené usedlosti.

Po dlouhých letech, před Vánoci 2020, se vracím zpět. Leží první sníh, všude mrazivé čisto, klid a mír. Vítr žene sněžné závoje po pláních a na nebi se prohánějí občasná těžká mračna, střídající se s modrým blankytem. Rychle mizíme z městečka do luk a lesů, na Paulinu, k Zeravu a pak na opět Kamenec. Les značně prořídl, nebo řídne i má paměť. Nicméně všude kolem značky sprejem na kmenech. Znamení příštího osudu lesa. Hluboké, vyjezděné stopy od lesní techniky v nekonečném bahně, teď milosrdně zmrzlém, dávají tušit, že tu bývá provoz a „zvíře“ jede. Na Kamenci a pak v Rakousku, cestou k Trojmezníku potkáváme pár lidí, kteří si také užívají sněžnou krásu. Vracíme se přes Šance a louky zpátky do Pohoří. Bývalé městečko spí zimním spánkem. Večeříme na Baronově mostě, rozmrzáváme po celém dni venku v lokále, kde zní čeština i němčina. Vracíme se ke Krumlovu až za hluboké tmy. Kloužeme melancholicky zledovatělou silničkou dolů, do údolí. 

 ———————————————————————————————————————————-



Městská buš

Jednou ráno…Přišel vítr…a já si uvědomil, že na pomezí Střešovic a Vokovic, v prostoru bývalého Strnadova zahradnictví, se něco začalo dít. Napadlo mne, že je to ideální chvíle pro poznání tohohle zdivočelého území před rekolonizací. Možnost zaznamenat mizející městskou buš, uprostřed jinak urbanizovaného celku a zároveň zachycení změny. Jaká ta změna bude, to ukáže až budoucnost. Ostýchavě jsem obcházel bývalá obydlí či příbytky obyvatel, kteří v té divočině po léta bydleli. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že mi ten ostych bránil podniknout průzkum tohoto území již dříve. Nebo to byl strach? Nebo nevšímavost? Nevím. Přišlo mi neuvěřitelné, kolika lidem vlastně tenhle vágní prostor poskytoval po léta útočiště. Snad pěti desítkám. Prodíral jsem se liánami břečťanů, obdivoval prazvláštní kouty a množství po léta hromaděného odpadu. Občas moji pozornost upoutaly zvláštní „oltáříčky“ či zenové zahrádky. A krásné stromy. A ptáci, kteří hnízdili ve stromech. Snad se vrátí.

Fotografie jsou seřazeny chronologicky od nejstarších po novější a byly zachyceny v průběhu března 2021.

/Úvod textu tvoří začátek písně kapely Buty „Jednou ráno“/


PJT


V tenatech kasemat

Neustává sténat

Údery jak rány hromu

Bití a kopa soli k tomu

Přestává žít

A přece

Stojí tu v záři bytí

Copyright © All rights reserved.
Using Format