Na Grünwaldské vřesoviště mne to zaválo ve vrcholícím září. Po vydatném odpoledním dešti se rozfoukal vítr, oblačnost se roztrhala a po nebi se jen občas přivalila nějaká dešťová kupa. Ochladilo se, a to tak, že festovně. Padla rosa a tak louky, již dílem mokré po vydatné průtrži, skýtaly myriády mokrých perel, které s tím, jak se připozdívalo, namrzaly. Údolím se válela mlha. Bylo ticho. Ani ptáci nezpívali. Jen občas se ozvalo houkání sýčka. Nespěchal jsem. Až když padla úplná tma, přebrodil jsem Flájský potok a pomalu se vracel bývalým Vilejšovem zpět k silnici.

Mezi zlátnoucími javory
vítr česá borůvčí
sladkost nadcházejícího podzimu
břehy ostře kontrastují se vzrostlým lesem
podobně jako chlad roklí s pohlazením od nízkého Slunce
krásné bezlesí
bezstarostné bezčasí.